Klam přeživších

Často slýchávám, že někdy něco nebyl problém. Že deprese v minulosti nebyly problém, obezita nebyla problém, atp. Odborníci z VŠŽ (vysoké školy života) často tvrdí, že to je jasný důkaz toho, že minulá doba byla lepší. Nabízí se ale i další, stejně jednoduchá, ale mnohem pravděpodobnější a morbidnější možnost...

Prostě umřeli. A pokud lidi s těmito problémy neumřeli, byli ostrakizovaní do ústraní a trpěli mimo zraky ostatních... dokud neumřeli, nebo se náhodou nevyhrabali zpátky. Tím nutně neříkám, že moderní doba nezpůsobuje specifické problémy. Říkám, že zdánlivá neexistence problému v minulosti rozhodně nejde přičíst jen tomu, že to problém nebyl. Existují zjevné případy, jako jsou nemoci. Donedávna (19.-20. stol.) bylo normální, že půlka dětí z různých důvodu zemřela z důvodů, které se nám můžou zdát absurdní. Neumírat na nemoci a hlad jsou poměrně nedoceněné výdobytky dnešní doby.

Vezměme si ale třeba deprese: Dnešní doba nabízí spoustu řešení, ale hlavně je (alespoň většinově) společensky přijatelná, není tabu. Proto o ní slyšíme, a v důsledku toho se přirozeně ozve více lidí, kteří deprese mají, protože vnímají jako bezpečné si říct o pomoc. Taky v tom hraje roli to, že jejich problém byl pojmenovaný, což z něho v podstatě dělá problém reálný, a o to snazší je pojmenovat svůj stav bez nutnosti přesvědčování okolí. V kontrastu s dobou, kdy byla deprese vnímaná jako lenost, únava apod. je to obrovský skok dopředu. Místo toho, aby člověk spáchal sebevraždu nebo žil podprůměrný, nekvalitní život, se může znovu začlenit do společnosti a normálního života.

Pointou této mini-eseje je ukázat na to, že i taková samozřejmost jako přežít donedávna samozřejmostí nebyla. Proto nedává smysl být na sebe až moc přísný. I když díky sociálním sítím vidíme lidi žít pomalu „královské životy“, i tak je „průměrný život“ generace Z v porovnání s minulými generacemi poměrně dobrý, i když má taky svoje mouchy.